nevzdát se

5. května 2018 v 17:39 | adel roza |  Zápisník
Spousta mých deníkových článků obsahuje pozitivní myšlenky do budoucna, ale pravdou je, že nejsem optimistický člověk a spíše se jedná o snahu přesvědčit sama sebe. Momentálně se nacházím v nějakém velmi špatném bodě svého života, ačkoliv jsem si myslela, že tím jsem si už prošla. Možná je to návratem do školy, který se úplně nesetkal s očekáváním a já jsem tak zaseknutá na místě, které mi není příjemné. A možná je to něčím úplně jiným.

Poslední měsíce se motám v jakémsi kruhu dobrých a špatných nálad. Občas mám pocit, že ty špatné převažují, což celkem výrazně ovlivňuje můj každodenní život. Vlastně téměř nic není takové, jaké jsem si to rok zpátky představovala, ačkoliv je tohle skutečnost, se kterou se potýká určitě spousta lidí a dalo se to vlastně očekávat. Svým způsobem si za spoustu věcí můžu sama, moje terapeutka nemá ráda, když to takhle nazývám. A možná je to správný pohled. Že se něco ohledně mě nesetká s očekáváním, které od sebe mám, je přirozené a většina lidí se nad tím ani moc nepozastaví. Já, na druhou stranu, o všem bohužel moc přemýšlím a ne proto, že bych snad chtěla a dělala to záměrně, ale je to tak nějak nastavené. Každý můj sebemenší neúspěch je další kopnutí do vlastního sebevědomí, které se už skrývá někde hodně hodně hluboko, aby to kopnutí nepřišlo. Ale stejně přijde.

Mám určité cíle a touhy, za kterými se snažím jít, jenže teď je to těžší než obvykle. Vím, že spousta věcí chce prostě jen čas, jenže občas se motivace ztrácí, když nejsou vidět žádné pokroky. Mám pak pocit, že se to vlastně nikam nehýbe, že to nemá cenu, že tím jen ztrácím čas. Snažím se naučit samu sebe trochu trpělivosti a důvěry (k sobě). Nakonec, nejdůležitější je vytrvat, překonat všechny překážky, které před vámi stojí, věřit, že to dokážete.

Někdy všichni čekáme trochu moc, od sebe, od ostatních, od světa. A na tom není nic špatného. Není nic špatného na tom cítit se smutně, naštvaně. Ať už vám připadá, že je váš problém hloupost, nebo máte pocit, že jiní lidé jsou na tom hůř a já tak nemám právo se tak cítit, není to tak. Každý má problémy, které jsou pro něj zásadní a pokud mu ztěžují život, jsou stejně tak důležité jako problémy ostatních. Je těžké si tohle uvědomit právě v těch chvílích, v těch špatných náladách a stavech, ale důležité je si to uvědomit, klidně někdy jindy. Věřit, že nebudete zatěžovat své kamarády, rodinu, partnery svými problémy. Každý má své trable, ale pravděpodobně každý chce pomoct lidem, které má rád a kteří mu jsou blízcí. Sama na to někdy zapomínám.

Setkávám se s terapeutkou už něco přes rok, ale nemám pocit, že bych se někam výrazně hnula. Je to začarovaný kruh, který se mi teď spíše jeví jako jedna obrovská propast, do které se bezhlavě řítím, a na dohled není žádné dno, od kterého bych se mohla odrazit. Ale zároveň vím, že někde být musí, možná bude ještě chvíli můj pád dolů trvat, ale rozhodně ne věčně. A to platí u všech. Je jen na nás, jaký způsob odrazu si zvolíme.
 

Další články